The Judd Marriage, olejomalba (1560)

 

The Judd Marriage, olejomalba (1560)

 Tento obraz je velice zajímavým uměleckým dílem druhé poloviny 16. století. Jeho „funkce“ není přesně známa, avšak zřejmě se nejednalo o klasický vzpomínkový předmět v tom pravém slova smyslu (tzn. o artefakt v duchu tradičního memento mori). Spíše byl The Judd Marriage namalován z mnohem prostších důvodů – jako „svatební fotografie“.

V horní polovině obrazu nalezneme jednu sociální personu: pár spojený svazkem manželským. Muž i žena skládají své novomanželské sliby společně, a to na lebku, jež tu bezesporu funguje jako symbol pomíjivosti a smrtelnosti (lebka byla a je všeobecně vnímána prakticky ve všech kulturních oblastech jako jeden z nejsilnějších symbolů uvědomění si své vlastní konečnosti, tedy své budoucí smrti).

Pod lebkou se nachází pole s textem odkazujícím na svátost manželskou:

 

„The word of God

Hathe knit us twain

And Death shall us

Divide again.“

 

(Slovo Boží

Svázalo nás k sobě

A Smrt nás

Znovu rozdělí.)

 

Pod tímto výjevem leží na kamenném katafalku mrtvé tělo (říkají manželé tímto alegorickým znázorněním případnému divákovi „Shlížíme společně na náš konec“?)

 

Samotná kompozice obrazu, výrazný kontrast mezi horní „živou“ a dolní „mrtvou“ částí olejomalby, je pro moderního člověka značně znepokojující, což je dáno hlavně tím, že v současnosti je na Život a Smrt pohlíženo jako na dvě protipólné veličiny, které proti sobě stojí tak extrémně, jak je to pro člověka vůbec chápatelné (stejně jako například černá a bílá či dobro a zlo).

The Judd Marriage tento nepříjemný pocit v současném divákovi ještě umocňuje zobrazením zde nepopiratelně existujícího pouta mezi Smrtí a Láskou (tedy Eros a Thanatos), tak jak se tomu s hlubokým zápalem věnují renesanční umělci a později i malíři 19. století (Richard Dagley či Thomas Rowlandson).

Avšak náš současný sekulární a značně omezený pohled na vztah mezi Životem a Smrtí rozhodně nelze vztáhnout i na Anglii 16. století, neboť Smrt byla tehdy vnímána jako nutná a nevyhnutelná zastávka na pozemské pouti. Člověk se na ní připravoval a byl připravován v rámci svých sociálních vazeb, kulturním prostředím i náboženským tlakem prakticky již od svého narození (viz. další kapitoly).

Jako podpůrný důkaz pro toto tvrzení nám může posloužit ještě jeden kratší a obecnější text, jenž nalezneme vytesán do kamenného katafalku - LYVE TO DYE AND DYE TO LYVE ETARNALLY (Žij, abys zemřel a zemři, abys žil až na věky). Podobné nápisy ve formě rad budoucím živým čtenářům, které je měly „vést“ na jejich cestě ke smrti a dál do posmrtného života, lze nalézt na celé řadě „veřejných“ vzpomínkových artefaktů (náhrobky, obrazy, sochy, nástěnné malby,...) a jejich variabilita je opravdu široká (např.  „Behold, I was as you are, and you will be as I am.“ – Pohleď, byl jsem, jaký jsi ty, a ty budeš, jaký jsem já.)

Přesto však pro určitou intimnost a nádech privátnosti patří The Judd Marriage s největší pravděpodobností mezi vzpomínkové předměty soukromého rázu, určené pro zraky rodiny a nejbližších přátel.

 

The Judd Marriage, olejomalba (1560)