Posmrtné portréty van Dyckovým štětcem
Anthony van Dyck (22. března 1599 – 9. prosince 1641)
Jméno tohoto vlámského barokního umělce je známo i lidem v umění nezasvěceným. Věhlasu si vyzískal již ve své době a ne neprávem byl dvorním malířem anglického trůnu. Proslul zvláště portréty Karla I. a jeho rodiny. Vedle toho maloval i obrazy a tvořil grafiky s biblickou a mytologickou tématiku.
.jpeg)
Anthony van Dyck, autoportrét (někdy po roce 1633)
Anthoon se narodil v Antverpách. Již od brzkého mládí se věnoval malbě a ve svých 16 letech se stal nezávislým malířem (s přítelem z dětství si založili vlastní malířskou dílnu). Do antverpského malířského cechu byl jako mistr vzat již v únoru roku 1618, což svědčí o jeho obrovském talentu i uznání od ostatních umělců.
O dva roky později poprvé navštívil Anglii (za zakázku pro krále Jakuba I. dostal zaplaceno celých 100 liber) a zde se také prvně seznámil s obrazy Titiána. Italskou malbou byl uchvácen a od roku 1621 studoval v Itálii, ponejvíce v Janově a v Palermu na Sicílii. Po šesti letech se vrátil do Antverp, kde půl dekády působil jako přední portrétista pro rozličné zákazníky, od měšťanů až po významné šlechtice.
Po celou dobu však zůstával v kontaktu s anglickým královským dvorem (zvláště po nástupu Karla I., který byl vášnivým sběratelem a mecenášem umění). Není divu, že byl ihned po svém návratu do Londýna roku 1632 přizván ke královskému dvoru (získal šlechtický titul i důchod 200 liber ročně). K dispozici dostal i dům u řeky v Blackfriars, kde ho často navštěvoval král Karel I. i jeho manželka.
Zde v Londýně se i oženil s dvorní dámou královny, s Marií, dcerou lorda Ruthvena. Na přelomu 30. a 40. let cestoval převážně po Francii, kde také v polovině roku 1641 těžce onemocněl, a po spěšném návratu do Londýna zemřel. Pohřben byl ve staré katedrále sv. Pavla, kde na jeho počest vztyčil Karel I. památník (ten byl společně s katedrálou zničen při velkém požáru Londýna roku 1666).
Jedné noci na počátku května 1633 náhle zemřela Lady Venetie Digby. Její manžel Sir Kenelm, jenž svou ženu hluboce miloval, byl otřesen a se svou chotí se nechtěl rozloučit. Povolal tedy k jejímu smrtelnému loži právě Anthonyho van Dycka, aby namaloval upomínkový obraz. Van Dyck se dostavil během dvou dnů a ihned se pustil do skicování nebožky Venetie. Samotný obraz byl hotový velice rychle (již 19. června byl doručen Siru Digbimu), neboť Lady Venetie byla dříve téhož roku van Dyckem portrétována (Prudence).
Sir Digby byl nadmíru spokojen, neboť, jak se později pochvalně svěřil svým přátelům, van Dyck zachytil posmrtným portrétem jeho manželku zcela věrně a bez uměleckých příkras.
Lady Venetie je na obrazu viděna mírně z vrchu. Její tělo je naaranžováno do polohy klidného spánku, tváře jsou stále lehce zrůžovělé životem. Smrt zde van Dyck znázorňuje nenásilně, snad dokonce i pokojně. Klid a mír posledního odpočinku je zdůrazněn nejen bělostí ložního prádla, jež stojí v ostrém kontrastu proti temně černým hutným nebesům, ale také růžovým květem (snad růže) ležícím mrtvé v klíně. Za zmínku stojí i symbolika konce života – květ je rozpadlý a rozsypaný po přikrývce.
Siru Digbymu portrét mrtvé manželky sloužil nejen k uchování vzpomínek na svou milovanou Venetii (do jisté míry idealizovaných těžkou ztrátou), ale hlavně ho uchránil před šokem z její smrti. Obraz si držel stále nablízku a dokonce ho přesouval po domě podle toho, kde momentálně pobýval nejčastěji. Do svého deníku si jednou posteskl:
„When I goe into my chamber I sett it close by my beds side, and by the faint light of candle, me thinkes I see her dead indeed; for that maketh painted colour looke more pale and ghastly then they doe by daylight.“
„Když vcházím do svých komnat, pokládám obraz poblíž svého lože a v chabém světle svíce vskutku vidím, že je mrtvá, neboť barvy obrazu jsou bledší a přízračnější než za denního světla.“
V květnu roku 1634 byl ve farním kostele na Newgate Street vztyčen pomník na památku Lady Digby. K jeho zničení však došlo také během velkého londýnského požáru (1666).
Pro srovnání můžeme uvést ještě jeden van Dyckův posmrtný portrét, který je však prost všech idealizujících uměleckých prvků, které můžeme nalézt u Lady Venetie Digby. Jedná se o zpodobnění Jana Tradescanta Staršího, jenž byl známým botanikem a cestovatelem (právě on do Londýna poprvé přivezl akácii či šeřík).
Tradescantův portrét je o poznání naturalističtější. Barvy jsou voleny spíše z tmavé strany malířské palety. Nenalezneme žádné aranžmá nebožtíka, kromě tradičního smutečního „položení naznak“. Obě ruce spočívají podél těla skryty zrakům diváka tmavou pokrývkou s bílým lemováním. Zatímco poslední oděv Lady Digdy připomíná spíše noční negližé, Jan Starší je oblečen do klasického rubáše a celkově můžeme říci, že se jeví jako by byl připraven rovnou k uložení na máry.
Co však nalezneme u obou obrazů, je pokojný výraz ve tvářích obou zesnulých. Smrt v té době totiž nebyla viděna jako zlá entita, jako Zlo. Lidé se neobávali smrti jako takové, ale prázdného místa, které ztráta milované osoby vytvořila...