Lamenta della Ninfa – Claudio Monteverdi (1567 – 1643)
Non havea Febo ancora
recato al mondo il dí,
ch'una donzella fuora
del proprio albergo uscí.
Sul pallidetto volto
scorgeasi il suo dolor,
spesso gli venia sciolto
un gran sospir dal cor.
Sí calpestando fiori
errava hor qua, hor là,
i suoi perduti amori
cosí piangendo va:
"Amor", dicea, il ciel
mirando, il piè fermo,
"dove, dov'è la fè
ch'el traditor giurò?"
Miserella.
"Fa' che ritorni il mio
amor com'ei pur fu,
o tu m'ancidi, ch'io
non mi tormenti più."
Miserella, ah più no, no,
tanto gel soffrir non può.
"Non vo' più ch'ei sospiri
se non lontan da me,
no, no che i martiri
più non darammi affè.
Perché di lui mi struggo,
tutt'orgoglioso sta,
che si, che si se'l fuggo
ancor mi pregherà?
Se ciglio ha più sereno
colei, che'l mio non è,
già non rinchiude in seno,
Amor, sí bella fè.
Ne mai sí dolci baci
da quella bocca havrai,
ne più soavi, ah taci,
taci, che troppo il sai."
Sí tra sdegnosi pianti
spargea le voci al ciel;
cosí ne' cori amanti
mesce amor fiamma, e gel.
(Slunce ještě neukázalo světu nový den
Když dívky vyšla ze svého obydlí
V její bledé tváři zračil se žal
A z jejího srdce se ozývaly
Hluboké vzdychy
Bloudila po květinách
Sem a zase tam
A takto naříkala
Nad svojí ztracenou láskou:
„Lásko“
Říkala, když se zastavila a vzhlížela k nebi
„Kam se poděla věrnost, kterou mi zrádce sliboval?“
Ubohá!
„Vrať mi mou lásku takovou, jaká byla
Nebo ať zemřu
Takovou trýzeň již nemohu dál snést“
Ubohá! Tolik chladu!
„Nechci už pro něj vzdychat,
Když je daleko ode mne
Ne, nezpůsobí mi další utrpení.
Už nikdy, přísahám!
Je tolik hrdý,
Protože pro něj chřadnu
Možná, kdybych odletěla pryč od něho
Přišel by se ke mně znovu pomodlit
Jestli jsou její oči jasnější
V hrudi nechová, lásko, takovou věrnost
Z těchto rtů
Nedostaneš polibky sladší
Ani hebčí
Ach, mlč!
Mlč, ty, který víš příliš!“
Na slzách pohrdání
Rozplynula se v nebi
V srdcích milenců
Láska takto mísí
Oheň a led.)
Překlad: Victoria, V zajetí věčnosti, 26. 5. 2012
YT: