Smrt starších

 

V textu o prvotní vraždě jsme si stručně předeslali, jak se člověk od prvotní hrůzy ze smrti a panického útěku od ní plynule posunul k vědomému převzetí „moci“ do svých rukou (ač ne bez následků). Tímto krokem se stal člověk přímým účastníkem celého aktu, stal se nástrojem smrti. Toto samotné uvědomění mu pak „napomáhá“ nejen ke spáchání vraždy (z nezištných i zištných důvodů), ale i k asistované smrti a hlavně jejímu ospravedlnění, jak si ukážeme níže.

Je samozřejmě otázkou, zda mýty, v nichž se objevuje smrt prapředků (Owiot, Usirev,…), poukazují na tzv. rodičovské vraždy (ani v Egyptě, ani u kmene Luiseňo to není nijak fakticky doloženo). Jisté však je, že u řady primitivních kmenů jsou asistované smrti starších kmene či umírajících zdokumentované jako tradiční a zcela běžně používané praktiky.

Napřílad kmeny Lingua a Abiponi (indiánská společenství pocházející původně z argentinsko-bolivijské pánve Gran Chaco) měly ve zvyku usmrtit umírajícího udušením těžkou nevydělanou koží. Protože byla tímto aktem poklidná a zdravá atmosféra obývaného místa narušena, opustili vesničané osadu a založili novou několik kilometrů od původního osídlení.

Tato několik století trvající praxe nám odkrývá dvě zásadní informace:

1. Smrt je stále vnímána jako něco nepochopitelného a hrůzu nahánějícího; něco, čehmu není správné být nablízku.

2. Smrt je brána jako neodvratitelný konec člověka; nelze mu uniknout a ve svém důsledku ani nemá cenu (vzhledem k jeho nevyhnutelnosti) mu utíkat.

Podle těchto premis lze shodně nazírat i na tradici Kirgizů a Kalmuků, kteří nemocné a umírající odnášejí daleko do buše, kde je zanechají s malým množstvím potravy jejich osudu. Závěr je tu stejný. Umírajícímu je poskytnuta poslední služba společenstvím - je urychlen jeho konec (ač se v tomto případě jedná o relativně zdlouhavější postup) a samotná osada je ušetřena „pachuti“ smrti, protože umírající skoná daleko od vesnice.

Oproti tomu Burjaté (mongolský národ žijící v Burjatské republice, východní části Ruské federace) volili mnohem explicitnější přístup:

 

„…usmrcují staré lidi se zvláštní obřadností. Muži i ženy v pokročilém věku jsou oděni do svých nejlepších šatů a usazeni na čestné místo. Po divoké pitce jsou pak uškrceni.“

(HERZOG 2012, Psýché a smrt, str. 35)

 

 

Samozřejmě, že důvody k tomuto jednání u všech výše zmíněných primitivních národů, jež u moderního člověka (v tom lepším případě) vyvolává zděšené a nechápavé vrtění hlavou, jsou čistě praktické – při nomádském způsobu života je kmen závislí na několika nestálých faktorech: rychlost přesunu z místa na místo, schopnost kmene přesouvat se na větší vzdálenosti a samozřejmě i množství zdrojů, které kmen potřebuje ke svému přežití. Starý či umírající člověk byl z tohoto hlediska trojitá přítěž pro kmen a mohl být tím pomyslným jazýčkem vah, který rozhodl, zda kmen zanikne či přežije.

Pokud však na smrt starších a umírajících budeme nahlížet z pohledu thanatologického, jedná se v podstatě o snahu získat kontrolu nad lidským osudem (resp. nad smrtí) – naším vlastním zásahem a ukončením života sice urychlujeme skon člověka a smrt je tedy blíže, ve svém důsledku jsme jí však mnohem více vzdáleni, než kdyby přišla přirozeně… Protože MY jsme smrti ukázali, že MY rozhodujeme…