Revenanti
Etymologicky lze slovo revenant „zpříbuznit“ dvěma tradičními způsoby: k francouzskému revenir (= navrátit se) či k latinskému reveniens (= navrátivší). Vzhledem k povaze textu – jde nám o hledisko antropologické, nikoliv lingvistické – nebudeme však řešit jazykovou provenienci základu tohoto slova, zaměříme se na jeho význam.
Revenant je bytost, která se navrátila do světa živých poté, co došlo k ukončení její světské, tedy pozemské, existence. Zcela úmyslně je užito označení „bytost“, nikoliv člověk, neboť (jak si nastíníme níže) navrátivší se od svého žijícího „předobrazu“ v mnohém zásadním liší.
Pro potřeby této stati však budeme užívat rozšířené terminologie. Slovem revenant se totiž nepatrně oddalujeme od našeho kulturněhistorického okruhu a ač toto latinské/francouzské slovo zní zcela nepochybně „moderně“, osobně bych se rád z francouzského venkova uchýlil do slovanských končin střední, východní a jižní Evropy.
Oprášíme tedy slovo, jež rokem 1897 dostalo diametrálně odlišného významu, než s jakým se můžeme ve středověkých a novověkých pramenech setkat, a které bylo následně mnoha beletristickými (a bohužel i rádoby odbornými) texty (a v druhé polovině 20. století i bohatou filmografickou produkcí) zcela zdeformováno. Rád bych se totiž v tomto textu (a i v případných navazujících) navrátil ke slovu upír a naučil na následných řádcích čtenáře původnímu významu tohoto prastarého označení navrátilce.
Pakliže by měl čtenář zájem o detailnější etymologický rozbor slova upír, doporučuji knihu od italského slavisty a antropologa Giuseppe Maiello (viz. seznam pramenů a doporučené literatury), kde hned v úvodní kapitole je přehledně řešen „všeslovanský“ slovní kořen *qpir a jeho prosáknutí do jednotlivých slovanských a se slovanskou proveniencí sousedících jazyků.
Z jednotlivých starých slovanských variací moderního slova upír (upirin, wampir, vpir, vempir, atd.) jsem pro své potřeby vybral starosrbský termín vapir – nemám pro to jiný důvod než malebnozvučnost daného tvaru a jednoznačnou příbuznost a přesto jakousi „odtažitost“ od v současnosti tak často skloňovaného upíra.
Již v tuto chvíli čtenář musí pochopit, že (již bylo naznačeno výše) vapir není v původní své podobě – tedy tak, jak je vnímán a obáván lidmi své doby – oním bledým nemrtvým stvořením, který je typický olbřímým charismatem a nestvůrnou žízní po lidské krvi a který šarmantností a šviháckým zjevem omračuje sličné panny ve svém blízkém i dalekém okolí. Medvědí službu, jíž se na obrazu vapirů dopustily (nejen) hollywoodské snímky, snad radši pro klid duše své ani rozebírat nebudeme…
Vapir byl již od prvních momentů, kdy můžeme toto slovo v daném významu vystopovat (tedy do cca 11. století), spojován s revenantem, chcete-li navrátilcem. Jinými slovy s „mrtvým, který se vrací z hrobu, aby ohrožoval živé“.
Než se však budeme blíže zabývat obecnou charakteristikou revenanta, předešlu nejprve tři krátké zestručnělé příběhy, či spíše případy, jež byly zaznamenány oficiálními vyšetřovateli toho daného státu či pověřenými zástupci církve. Na těchto jednotlivých událostech následně postavíme, k uspokojení rozsahu této stati, základní popisný rámec tradičního středověkého a raně novověkého vapira.
Příběh první
Jure Grando, Istrie, 1672, zaznamenáno Johanem W. Valvasorem roku 1689
Jure Grando, obyčejný rolník z obce Kringa v Istrii, umírá roku 1656 na blíže nespecifikovanou nemoc. Naprosto nečekaně se však po šestnácti letech od své smrti (respektive pohřbu) navrací z hrobu. Roku 1672 navštíví nejprve faráře jménem Giorgio, jenž vedl Jureho pohřeb. V následných dnech se zjevuje nepravidelně, avšak vždy s neblahými následky. Každou domácnost, jíž v noci klepe neodbytně na dveře, během několika málo dnů navštěvuje smrt. Jure nezapomíná ani na svou bývalou manželku, dokonce ji podle oficiálních pramenů nutí k sexu.
Manželka je však přítomností mrtvoly silně znechucena a vyhledá pomoc u rychtáře Miho Radetiće. Za normálních podmínek by snad rychtář nad takovou báchorkou mávnul rukou, ale protože neštěstí nesoucí návštěvy zesnulého Grandeho byly již tou dobou všeobecně rozšířenou skutečností a i samotný farář pronásledoval neodbytného vapira, svolává Radetić úderný oddíl složený z nejstatečnějších mužů ve vsi a okolí a ve večerních hodinách, tedy v čase, kdy mohou navrátilce nachytat „živého“ a zároveň rozespalého, jinými slovy nepřipraveného, se vydávají na hřbitov pátrajíc po hrobu Jure Grandeho.
Po otevření hrobu nalézají shromáždění mužové usmívající se růžolící mrtvolu, což všech jedenáct lovců poděsí a téměř odežene do bezpečí domovů. Rychtář se s farářem musí opravdu hodně snažit, aby svých devět společníků uchlácholili a donutili k dalšímu kroku – probodení mrtvého naostřeným hlohovým kůlem. Hruď navrátilcova se však sveřepě brání ani hrození krucifixem „strigona“, jak je vapir nazýván během úderů na kolík, nepomáhá. Nakonec je Jure sťat jednou ranou (podle jiné verze příběhu je jeho hlava uříznuta pilou).
V ten daný moment prý ze sebe mrtvý vyráží hlasitý výkřik, vypíná svou hruď a vzápětí se zhroutí zpět do hrobu. V ten samý okamžik se z rány vyvalí obrovské množství čerstvé krve.
Hrob je následně zasypán a Jure Grando kraj již nikdy nesužoval.
Vesnický turismus v obci Kringa z pověsti o Jureho návratu z hrobu doslova žije...
Příběh druhý
Skupina vesničanů, Uhry, 1730, zaznamenáno Augustinem Calmetem podle vypravování z roku 1730
Během své služby nejmenovaný voják pobýval u jednoho vesničana. Toto tzv. kvartýrování bylo během středověku a také po většinu novověku zcela běžnou praxí, zvláště pak ve velkých garnizonních městech a jejich blízkém okolí. Pakliže vezmeme v potaz, že se nacházíme u jižních hranic Uher, tedy v lokalitě, která se teprve před několika desetiletími zbavila osmanské nadvlády a byla pod hrozbou tureckých šavlí stále, není třeba se nad ubytováním vojáka ve vesnickém domku nijak podivovat.
Stalo se tak jednou, že voják hovořil se svým hostitelem, když do světnice vstoupil cizí muž a přisedl si k nim. V domácnosti propukla panika, voják však netušil proč a dále se v dané věci neangažoval. Až druhého dne, když pán domu zemřel, voják vyslechl zbylé členy rodiny, kteří byli přítomni prapodivné návštěvě předchozího večera a od nich vyzvěděl, že onen neznámý nezvaný host byl otec pána domu, jenž zemřel před celými deseti léty a do domu se vrátil zvěstovat synovu smrt.
Voják toto vše nahlásil svým nadřízeným důstojníkům a následně i generálnímu štábu. Vyšetřováním celé záležitosti byl pověřen jakýsi hrabě Cabreras, jenž za přítomnosti několika důstojníků, chirurga a místního soudce vyslechl všechny obyvatele domu i sousedy. Všichni potvrdili vojákovu zprávu.
Přistoupilo se tedy k úkonu zcela běžnému v těchto končinách – k exhumaci těla vapirova. Podle všech očitých svědků, kteří byli přítomni otevření rakve, byl hostitelův otec k nerozeznání od nebožtíka čerstvě pohřbeného. Dokonce i krev v jeho žilách prý kolovala. Na příkaz hraběte byl revenant sťat.
Tímto ale příběh nekončí, protože v dané vesnici propukla očividně jakási vapirská „epidemie“. Kromě dotyčného navrátilce totiž došlo k otevření dalších dvou hrobů a k eliminaci mrtvých, kteří se navraceli mezi živé. Jeden (který třikrát navštívil svůj bývalý dům, sál krve bratra, sluhy a svého syna, čímž je odsoudil k smrti v několika málo následných dnech) byl „popraven“ zaražením hřebu do spánku, druhý piják byl spálen. Oba byli mrtví již po desetiletí.
Opat Augustin Calmet
Příběh třetí
Peter Plogojovitz, Kisiljevo (Srbsko), sepsáno jako očité svědectví v červenci 1725
Navrátilcem v tomto příběhu je jistý Peter Plogojovitz. Bližší informace o něm podány nejsou, vše je sepsáno jako dodatečná výpověď úředníka přítomného daným událostem, jenž navrátilce očividně osobně neznal.
Peter umírá, nijak blíže není specifikováno za jakých okolností. Víme však, že deset týdnů po své smrti se Peter navrací mezi živé. V průběhu pouhých sedmi dnů navštívil Plogojovitz devět osob v jejich spánku, zaléhávajíc je a takto dusíc. Do 24 hodin všechny tyto osoby zemřely. Samotná vdova Plogojovitzová před svými sousedy prohlašuje, že i ji její zesnulý manžel fyzicky navštívil a následně se v chvatu stěhuje z vesnice pryč.
Vyděšení vesničané nakonec oficiálně prosí císařské úřady a církev o poskytnutí pomoci a svědectví při zničení vapira v jeho vlastním hrobě.
Ač je oslovený úředník (autor samotného reportu) skeptický, nakonec se na tlak bojácných vesničanů podvoluje a je přítomen exhumaci. Sám pak popisuje, s notnou dávkou překvapení, „symptomy“ navrátilce na mrtvole Petera Plogojovitze. Nejprve si všiml nepřítomnosti mrtvolného zápachu, jenž by se po třech měsících měl jistojistě v rakvi objevit. Velice podrobně popisuje i fyzický zjev mrtvého – chybí sice část nosu, ale vlasy, vousy i nehty jsou čerstvě dorostlé, stejně tak starou popelavou kůži nahrazuje postupně pokožka růžová a svěží. Na rtech pak jsou nalezeny stopy čerstvé krve, již prý sál ze svých nedávných obětí.
Všechna znamení byla přítomna a dav přihlížející exhumaci Plogojovitze se rozlítil. Byl naostřen kůl a srdce revenanta bylo prokláto. Z rány v hrudi a také z úst a uší se okamžitě vyvalilo množství čerstvé krve, úředník jaksi rozpačitě také neopomíjí náhlou erekci mrtvého během jeho druhého skonu. Tělo bylo nakonec pro jistotu ještě spáleno.
Jeden z výtisků Calmetovy práce o navrátilcích
Pojďme si tedy jednoduše charakterizovat vapira.
Předně je třeba podotknout, že vapirové ve většině zaznamenaných případů umírají přirozenou cestou, tedy stářím či na nějakou nemoc, která se výrazně nevymyká z obecného rámce své doby. Není tedy a priori obětí nějaké násilné smrti, prokletí, obcování s černou magií či se samotným ďáblem. Pakliže je navrátivšímu něco podobného připisováno, je to tak činěno až dodatečně a pod vlivem křesťanského dogmatismu. V drtivé většině případů se jedná o obyčejné prosté venkovany, otce od rodin, milující manžele (či manželky, ač je zaznamenáno podstatně více případů mužů navrátilců než žen – zajímavý poznatek z pohledu genderového, není-liž pravda?).
Dalším velice důležitým poznatkem je skutečnost, že revenant ze svého hrobu může povstat prakticky kdykoliv. Neexistuje nějaká konkrétní „inkubační“ doba. Ve výše uvedených příbězích mrtvý povstal několik týdnů po své smrti nebo také i po několika desetiletích.
Vapir se nevrací prvořadě zabíjet, mstít se či „sát“ živé. To je spíše nešťastným vedlejším efektem. Vapir je totiž v rámci své druhé existence stále úzce spjat se svým předchozím životem. Proto navštěvuje nejprve své příbuzné či sousedy, svého kněze či starostu. Do svých bývalých domovů chodí jaksi automaticky a, takřka nevědom si svého vlastního skonu, účastní se světských záležitostí – večeře, rozhovoru u večerního ohně, sexuálního života s bývalými partnery. Současně je navrátilec, ale také zvěstovatelem smrti jím navštívených, mnohdy je nepřímo i jejím vykonavatelem, jako piják života živých (občas nám probleskne zmínka o pití krve, ale jedná se spíše o vyjádření zcela běžného a tehdy všeobecně rozšířeného spojení krve a života samotného, než o úmyslnou asociaci revenanta s krví).
Obraz od Niklase Manuela z roku 1517
Vypátrání vapira je jednoduché - kde jinde hledat mrtvého než v jeho vlastním hrobě. Vykopání rakve a její otevření za přítomnosti zástupců královských úřadů a církve je již pouhou formalitou, mnohdy však v ovzduší osvíceneckého skepticismu přijímanou autoritami s výrazným despektem.
Zabití (či spíše znovuzabití) vapira je rozličné – probodení naostřeným kůlem (které si do svého příběhu o hraběti Draculovi propůjčil z lidové slovesnosti i Bram Stoker)je jen jedním z mnoha možných. Druhým nejčastějším popravčím postupem užívaným proti revenantům je stětí (či uříznutí hlavy, při němž se navrátilec záhadně neprobouzí, i když se nejedná o rychlý jednorázový akt, ale často o zdlouhavé a složité zápolení s nepoddajným ztuhlým krkem), následuje pálení těla či probodení hlavy.
Nehodlám zde z pohledu lékařského řešit možné způsoby zachování mrtvoly v netknutém stavu i po několika měsících či dokonce letech od pohřbení. Růst vlasů či nehtů několik dní a týdnů po smrti je dnes již zcela nepopiratelným faktem, ač se nejedná o plošné dění u všech zesnulých. Tvorba posmrtné narůžovělé pokožky pod starou bělavou spadá do podobné skupiny lékařských argumentů.
Ohledně vypjetí těla po proniknutí špice kůlu do hrudi či o děsivý výkřik unikající z úst právě eliminovaného navrátilce, lze argumentovat pohybem hnilobných plynů v tělesné schránce. Výtok krve (která by měla být sražena, ale z nějakého důvodu k tomuto procesu nedošlo) je již pouhým mechanickým důsledkem narušení konzistence schránky.
Ač se na celou záležitost s revenanty můžeme dívat skepticky a snad až přezíravě (což nám umožňuje podstatně rozsáhlejší rezervoár vědeckých znalostí o světě kolem nás), pro tehdejší lidi byl každý případ navrátivšího nelítostnou a děsivou realitou, s níž se musela komunita vypořádat mnohdy na dnešní poměry radikálně a hystericky.
Revenant, neboli vapir, se samozřejmě vyskytuje mnohem dříve než v době, kdy byly zaznamenány výše uvedené příběhy, tedy dříve než v první polovině 18. století. S navrátilci, ač označovanými mnohdy jinak než vapir – podle regionu samozřejmě – se lze setka po celé Evropě (i mimo ni). Od středověké Anglie 12. století (Historia rerum Anglicarum od Williama z Newburgu), přes severskou Ságu o Vølsunzích ze století 13., až po vychodobaltskou Historia de gentibus senptentrionalibus z roku 1555.
Ve velké řadě zaznamenaných případů je vapir ztotožňován s lykantropem, nejčastěji vlkodlakem. Úzké spojené zásvětí s vlky jsme si již ukázali v tomto textu, neuškodí však jistě v budoucnu na vlkodlaka zacílit i z pohledu thanatologického.