Mýtus o smrti Hainuwele (národ Alune z Moluckých ostrovů v Indonésii)
Mýtus o smrti Hainuwele není klasickým stvořitelským mýtem, alespoň ne v tom pravém slova smyslu. V tomto mýtu totiž nejde o stvoření světa či člověka, ale o zrození smrti.
Dá se říci, že vstupujeme „doprostřed“ děje, neboť hned na počátku vyprávění se dozvídáme, že lidé už zemi obývají a jsou dokonce již pevně organizováni do devíti velkých rodin (zřejmě devíti prvotních kmenů v dané oblasti). Ono označení „člověk“ však není tak úplně správné, neboť tito původní obyvatelé jsou „nesmrtelní“ a konce svého bytí se neobávají. Jak by mohli, když smrt ještě neexistuje.
Těchto devět rodin se pravidelně schází k posvátnému tanci Maro, který byl konán na počest božské panny Hainuwele. Maru se odehrával po devět nocí na devíti různých tanečních místech a tanečníci byli uspořádáni do devítinásobné spirály, v jejímž středu seděla právě Mulua Hainuwele. Tato blíže nespecifikovaná dívka (jejímu zrodu a životu se věnuje mýtus jiný – pro naše potřeby jsou zajímavé dvě následné informace: 1. že se narodila ze stromu, zřejmě kokosové palmy – později do příběhu vstupuje její otec Ameta, a 2. že ve svém držení měla rozličné poklady, které podle svého uvážení darovala lidem – podle většiny verzí mýtu je tvořila kálením) tak sice byla ústřední postavou tance Maru, ale přímo se ho neúčastnila.
Právě její štědrost a rozdavačnost se brzy stávají jádrem nespokojenosti lidí, neboť Hainuweliny dary narušovaly společenskou rovnováhu v jejich rodinách. Na konci osmého tance se tedy tanečníci rozhodli, že Hainuwele zavraždí. Na devátém tanečním místě vyhloubili jámu a do ní pannu uvrhli. Zaživa ji pohřbili a následným tancem hlínu udusali.
Ameta, dívčin otec, se o svou dceru strachuje a vydává se ji hledat. Když seznává, že je Hainuwele mrtvá, vyhrabává její tělo, které „čtvrtí“ a jednotlivé části zahrabává na posvátných místech po celém kraji, kde z nich vznikají doposud neexistující věci. Zdá se, že se jedná o jakýsi posmrtný dozvuk Hainuweliných tvořivých sil. Mimochodem, jednou z nejvýznamnějších věcí, do kterých se přetranformovaly dívčiny ostatky, jsou podle tohoto mýtu místní hlíznaté rostliny, které jsou hlavní složkou tamní stravy – tzn. i po své vraždě je Hainuwele štědrá a dává následným generacím lidí dostatek potravy.
Ameta však nenechává smrt své dcery bez odezvy a vládkyni lidí, Mulua Satene, přináší Hainuweliny ruce jako důkaz lidského zhřešení. Tato další božská panna se na své poddané rozhněvá a opouští je. Zoufalý lid má jedinou šanci, jak se se svou milovanou vládkyní opět shledat – projít branou ve tvaru devítinásobné spirály, kterou Satene zbudovala na místě posledního (pro Hainuwele osudného) tance. Jen tak se opět stanou lidmi. Ale už ne těmi nesmrtelnými, neboť Satene se každého, kdo vstupuje do brány, nenápadně dotkne jednou z Hainuweliných uťatých paží a tím jim „předává“ smrt… doslova dotek smrti. (Podle jiné verze mýtu mohou teprve od toho momentu uzavírat sňatky, tedy mít děti – že by teprve nyní docházelo ke generační výměně, totiž smrti?)
Jedna taková zajímavost na závěr: ti, jimž se nepodařilo projít branou až na konec, se proměnili ve zvířata (prasata, ptáky, jeleny a další), která jsou pak lidmi lovena a zabíjena pro potravu.
Ač se nám celý příběh může zdát zmatený a nesourodý a místy až zbytečně fantaskní, pro člověka, jemuž nejsou primitivní mýty cizí, se nejedná o nic neobvyklého. Navíc je nutné pohlížet na tento mýtus jako jeden z mnoha desítek souvisejících příběhů, které se v kmenových společnostech předávají od starších mladším velmi emocionální dramatizací (tedy tancem, zpěvem a hraním), což se na papír do „obyčejných“ slov převádí velice složitě a vždy bude patrné to holé místo po chybějícím „X faktoru“ vyprávění.
A co nám může mýtus o zrození smrti předávaného kmenem Alune říci? Předně to, že si lidé již od pradávna uvědomují, že nelze žít v nekonečném blahobytu bez následků (což je pro naši současnou konzumní společnost snad ještě hůře uchopitelné než pro primitivní národy třetího světa). Vždyť blahobyt vede k hříchu a nakonec i k tomu nejhoršímu činu, který člověk zná – vraždě. V tomto příběhu je navíc i posluchači předneseno, že právě díky vraždě (Hainuwele) se rodí smrt – metaforicky je tedy na onoho „vraha-jednotlivce“ převeden hřích všeobecné smrti.
Další podstatnou informací, s níž se v budoucnu budeme setkávat ještě hodně často, je úzké propojení života a smrti. De facto můžeme prohlásit, že jednou z prvotních podmínek života je právě smrt a obě veličiny jsou od sebe tedy neoddělitelné. Vždyť „…u mnoha národů je iniciace do dospělosti spojena s obzvláště hrůzným zážitkem smrti.“ (HERZOG, 2012, str. 19)
V neposlední řadě tu máme i moment uvědomění si vlastní smrti. Mulua Satene přeci prohlásila, že jen ti, kteří projdou její branou, se stanou skutečnými lidmi, tzn. smrt je „dobrovolná“ a právě tím se lišíme od zvířat. „Lidé mohou sjednotit smrt se životem a uvést je do harmonie pouze tehdy, když jsou připraveni přesáhnout hranice vlastní existence.“ (HERZOG, 2012, str. 17)