Prvotní vražda
Smrt do lidského společenství (v tom užším slova smyslu) a do světa samotného (v tom širším slova smyslu) vstupuje skrze konání člověka. Konání zavrženíhodné a zcela se vymykající dosavadnímu poklidnému a poslušnému způsobu života lidí. Tato premisa je společná prakticky všem mytologiím na světě – od starozákonního vyhnání z Edenu (zde se jedná o „pouhé“ okušení zakázaného ovoce a následné odsouzení lidstva k umírání – viz. jiný text), přes vraždu Matky Země v mýtech severoindických Khóndů, až po severoamerické indiánské mytologémy, jimž se podrobněji budeme věnovat níže.
Vražda je motivem nejčastějším. Nezáleží na tom, zda je obětí tohoto nejohavnějšího činu člověka postava s polobožskými atributy (nejčastěji měsíčními), jak to známe z mýtu o Hainuwele či z indických véd, kde je popsáno zabití Sómy, nebo zda se jedná o osobu, jíž je přisouzeno pralidství (tedy praotec národa/kmene), s čímž se setkáváme u egyptského Usireva (Osiris) či jihoamerického praotce lidí Moma (kmen Witoto). Vražda je prostě ohavným činem.
Jako ilustrativní příklad nám poslouží elementární mýtus jihokarolinského indiánského kmene Luiseňo:
„V té době byla všechna zvířata ještě lidmi. Matka Země vyslala své děti do čtyř částí nebe … Během svého putování došli lidé k jezeru, u kterého se zastavili, aby si v něm zaplavali a hráli si. Praotec Owiot pobýval s nimi … Wahawut, žába, byla příjemná pohledná mladá žena s dlouhými vlasy. Když skočila do jezera, Owiot (ke svému překvapení) uviděl, že má ploché a vyzáblé tělo – a Wahawut se mu znelíbila. Nic neříkal, ale přemýšlel o tom. Wahawut uměla číst Owiotovy myšlenky a rozhodla se, že ho zabije. Její přání se splnilo, Owiot onemocněl a nikdo z jeho lidí ho nedokázal vyléčit. Sakapipi, sýkorka, že Wahawut chtěla Owiota otrávit kouzly … jenže Wahawut zmizela v bahně a ve vodě se svými zlými myšlenkami a nikdo ji neviděl…“
(HERZOG 2012, Psýché a smrt, str. 30)
Jen a pouze díky této prvotní vraždě je lidstvo (a s ním i vše ostatní) odsouzeno ke smrti, jež vlastně slouží jako transcendetální kolektivní trest. Tuto nosnou myšlenku najdeme téměř ve všech výše zmíněných mýtech.
Následné dodatečné příběhy o Owiotovi se sice trochu liší (záleží na konkrétním kmeni, v jehož tradici je předáván), ale ústřední teze je všude stejná – Owiot je prvním, kdo umírá a z tohoto titulu on je fakticky tím, kdo na svět přináší smrt. Když naposledy promlouvá ke svým dětem, dalším generacím, jasně jim nařizuje, aby jako zdroj potravy zabili jelena, což jim nejprve nejde, protože nevědí jak – nikdy předtím to nedělali!
Samozřejmě je to nesmysl. Člověk jako živočich, jako součást určitého biosystému, zabíjel od svých zvířecích prapočátků, ať už v rámci obrany proti predátorům, lovu či bratrovražedných válek mezi tlupami. Ale s uvědoměním si své lidskosti a hlavně smrtelnosti si člověk začíná uvědomovat i smrt samotnou. Její cizost, špatnost, nevítanost. A cítí se jí být ohrožen. Chápe ji jako něco, čemu se už jen pro své vlastní zachování musí vyhnout. Musí před tím utéct.
Primitivní kmeny mají řadu rituálů, při nichž smrt zažehnávají – např. promlouvají k mrtvému ulovenému zvířeti, přesvědčují ho, že není mrtvé, ale osvobozené z těla atd. Z psychologického hlediska se nejedná o nic jiného než o zahnání niterného strachu ze smrti, jež vzešla z rukou lovce (je za ní tedy přímo zodpovědný, v přeneseném slova smyslu je lovec nositelem smrti), jedná se o formu útěku před smrtí.
Na druhou stranu však člověk chápe, že smrt rovná se život (lov, ale i střídání generací apod.). Jak se z tohoto vnitřního paradoxu vymotat? Právě zde nám do myšlenkového kolbiště pro et contra vstupuje teze „prvotní vraždy“.
Prvotní vražda nezavrhuje špatnost tohoto činu, jak jsme si ukázali výše (či v mýtu o Hainuwele), je tomu právě naopak. Na druhou stranu je však krokem k vědomému převzetí moci nad životem. V přeneseném slova smyslu se člověk stává nástrojem smrti. Jinými slovy, „mystérium údělu smrti bylo vloženo do rukou lidské rasy, a lidé se takříkajíc stávají partnery při jeho naplňování“. (HERZOG 2012, Psýché a smrt, str. 38)