Od lože smrtelného k náhrobnímu kameni
(Krátce o hostině pohřební, poslední hodince i duši, o rubáši a šatu smutečním)
„Kdybych tuto noc umřít musela, přiď mi na pomoc Panno Maria.“
Vnímání smrti ve středověku je trochu odlišné, než v jiných starších dobách, protože smrt neoznačovala konec, nýbrž byla vnímána jako další životní krok do další sféry bytí.
Neodmyslitelně je tato skutečnost spjata s křesťanstvím. Smrt byla vykoupením ze světa nedokonalosti a hříchu a otevírala dveře do „života po životě“, na nebesích. Toto je jisté, ale přesto můžeme říci, že o samotném vnímání smrti obyčejným středověkým člověkem toho nic moc nevíme, a musíme se proto obracet na literární a ikonografické prameny.
Poslední dobou se mnoho historiků zajímá o studium mentalit vnímání smrti. Mnozí z nich dospěli k názoru, že postoj člověka ke smrti jako nevyhnutelnému aktu v cyklu života, byl otevřený a vyrovnaný. Vždyť i samotné hřbitovy byly místem nejen pro rozjímání, bázeň a tryznu, ale také pro veřejné zábavy a dění. „(Krchov) býval místem procházek, zábavy a milostných dostaveníček. Marné byly synodní zákazy, snažící se hřbitovu (a hřbitovní zahradě) dodat ztracenou důstojnost.“ (JÍŠOVÁ, Smrt snímá hříchy[online], [cit. 2011-08-26], dostupné online z www: https://dejiny.nln.cz/archiv/2008/11/smrt-snima-hrichy)
U starých Slovanů bylo běžnou součástí pohřebního obřadu na hrobech uspořádat hostiny a veselit se a požívat u divokého tance v maskách a za bujarého zpěvu velké množství medoviny. Tyto postupem vymizely, ale dodnes se zachovalo pohřebního pohoštění (je kodifikováno dokonce i v Občanském zákoníku z roku 1812). Pohoštění účastníků a pozůstalých mělo uspokojit zemřelého, uctít jeho památku a připravit mu tak snadnou a lehkou cestu na onen svět. Z místa hřbitova se přesunula trachta do hostince, či do domu smutku. Podle toho, jak byla trachtace honosná a dlouhá, se dalo odvodit, jak významný (přesněji řečeno majetný) nebo mladý nebožtík v rámci obce byl. Nemusíme připomínat čtenáři, že tu kněz byl tím nejčestnějším hostem. Přípravy na hostinu mnohdy trvaly značnou dobu a mnohdy se pohřební hostina vyrovnala přípravě na svatbu. Mezi chudé a žebráky se rozdávala almužna a pocestným se dávalo najíst a napít. Pilo se různých nápojů, od kořalky po mléko, později i káva a čaj. „Zvalo se na pohřební guláš, na slanej chleba, propít nebožtíkovu kůži, zalít mu oči, zapít jeho duši, umýt mu nohy…“ (NAVRÁTILOVÁ, Narození a smrt v české lidové kultuře, Praha 2004, s. 240)
V literatuře se setkáváme poměrně často s předzvěstováním smrti: „Když u stavení uslyší „plakat" sýčka, je to znamení, že někdo ze stavení toho brzo umře. Také když v noci něco spadne a nerozbije se to, nebo když rozvěšené pleny spadají do rána na zem, je ta znamením blízké smrti, v domě. Když pes u domu vyje, někdo brzo zemře. Zakokrhá-li na dvoře černá slepice, tu jistě někdo z domácích brzo umře.“ (KOŠÁK, Nemoc, smrt a pohřeb v pověrách, v pověstech a obyčejích lidu na Rokycansku IN: Český lid. Sborník věnovaný studiu lidu českého v Čechách, na Moravě, ve Slezsku a na Slovensku VIII, Praha 1899, s.194)
U osob výše postavených bylo umírání vlastně i veřejným aktem. Biskup Wolfgang z Řezna roku 994 pocítil, že už se blíží jeho poslední hodinka, a tak „ulehl v kapli pod ochranu oltáře, v němž byly uchovávány relikvie světce, kterého obzvlášť uctíval a od nějž očekával přímluvu v den vzkříšení. Přikázal otevřít brány a vpustit všechen lid, aby byli věřící poučeni o příkladném konci.“ (DINZELBACHER, Poslední věci člověka. Nebe, peklo, očistec ve středověku, Praha 2004, s. 26)
Tento pocit konce života a přicházející smrti je spojen ve většině případů (pokud se jedná o klérus) s vizemi hrůzostrašných utrpení v purgatoriích. Ale i prostí lidé, neznalí teologických otázek křesťanské víry, se mohli dozvědět o své přicházející smrti, jak sepsal kněz z okolí Mladé Boleslavi roku 1687 kolující pověru, že se stačí jen po dvanáct dnů plně postit, aby se mu zjevila Panna Maria a sdělila mu, kdy má umřít. V minulosti docházelo k tomu, že se lidé uchylovali kvůli tomuto k praktikám nekalým a odsouzeníhodným – kouzelnickým a věšteckým. Na základě znamení a předtuch se jim naskytla možnost vyčíst přicházející smrt. Jak již bylo zmíněno výše, houkání sýčka, úzkostlivé bučení dobytka, kokrhání slepice ale i mračna na obloze, vichřice, blesky a hřmění mohlo být vodítkem pro různé představy.
Setkáváme se také s chlácholením mrtvých a přímluvou pro umírající za duši. V pozdním středověku dokonce zdůrazňovali kněží umírajícím na loži, aby „umírali rádi“ a rozjímali nad Ukřižováním a věcmi nebeskými a věci pozemské nechali být. O úloze ďábla, který může umírajícího v poslední hodince kvůli nečistým myšlenkám posednout a zapříčinit tak, že se navrátí jako strašidlo na zem, raději nemluvě.
Aby se nestal nemocný navrátilcem, zakrývaly se v domě všechny jeho podobizny i zrcadla. Dodejme, že „běžnou situací bylo pravděpodobně po celý středověk umírání za přítomnosti rodiny, přátel, spolubratří v klášteře, a ze sousedů kohokoli, kdo přišel.“ (DINZELBACHER, Poslední věci člověka. Nebe, peklo, očistec ve středověku, Praha 2004, s. 29)
Zajímavostí jest, že se setkáváme i v obyčejové tradici a slovesném a písňovém folkloru s představou duše, která je zajatcem těla, která neustále s masem zápasí, ale v další etapě „po životě“ nese jeho hříchy a pyká za něj. Setkáváme se s „hádkou těla a duše“: „Tělo, tělo, cos dělalo, o duši si nic nedbalo…tělo, tělo, tělo hříšné, bývalo si tuze pyšné X Nedávej mně, duše, viny, bylas se mnú v každé chvíli. Byla-li sem já kdy s tebú, nevládla sem sama sebú.“ (NAVRÁTILOVÁ, Narození a smrt v české lidové kultuře, Praha 2004, s. 149)
Duše měla podobu neviditelného oparu, proto se neprodleně po skonu otevírala okna, aby mohla lehce bez nesnází z domu odletět. Tento neviditelný opar připomínal podobou někdy kojence, jindy obláček dýmu s lidskými rysy. Někdy pomáhá duši, která odchází s posledním výdechem ústy, i anděl, protože oproštění se od tělesné schránky je obtížné.
„Jen Jidáš Iškariotský nemohl umíraje vydechnout duši ústy, neboť ta byla takřka zapečetěna polibkem, který dal Ježíšovi.“( NAVRÁTILOVÁ, Narození a smrt v české lidové kultuře, Praha 2004, s. 149), a jak učí Bible (Sk 1,18), Jidáš se „rozpukl na dvé, i vykydla se všecka střeva jeho.“ Podle představ byla jeho černá duše vytržena z břicha zlými démony.
Ve folklóru až do 19. století přetrvávala představa, že se duše stále nachází v blízkosti těla až do doby, než je tělo přeneseno přes práh, či je naň ve hrobě hozena první hlína, nebo je tělo pokropeno svěcenou vodou: „Duše při výkropu jest v těle a vychází prý, až když kněz naposled rakev pokropí a řekne Amen. Do té doby mrtvý všechno slyší, co se kolem něho mluví, a ví, co se v domě děje, jenom mluvit nemůže“ (KOŠÁK, Nemoc, smrt a pohřeb v pověrách, v pověstech a obyčejích lidu na Rokycansku IN: Český lid, s.196)
Obavy, že se duše ztratí na cestě, či se vrátí „na návštěvu“ byly velké. Pro tyto případy se pro případné navrátilce stlala nadále postel, připravovalo jídlo a pití. Dokonce „(se) nesměl…ve Velkých Karlovicích na Valašsku vozit na pole hnůj, a ještě osm dní po pohřbu nesměli pohnout nebožtíkovou postelí, prát jeho prádlo a ni užívat jeho jídelní náčiní.“ (NAVRÁTILOVÁ, Narození a smrt v české lidové kultuře, Praha 2004, s. 150)
Umírající měl být smířený a odprostěný od věcí pozemských (proto taky na smrtelné lože uléhal nahý, ale pochopitelně to bylo i z hygienických důvodů).“Za zdravého života na smrtelné posteli“ byla sepsána s nemocným poslední vůle a „duše už byla na jazyku“. Když se blíží jistě smrt „nemocný sahá po peřině, říkají „už se hledá", nebo také „se vonipuje", t. j. škrábe se po obličeji. Také takovému nemocnému začíná špičatěti nos.“ (KOŠÁK, Nemoc, smrt a pohřeb v pověrách, v pověstech a obyčejích lidu na Rokycansku IN: Český lid, s. 194)
Poté se jal přijmout poslední pomazání a všichni přítomní do jednoho začali recitovat Otče náš a Zdrávas Maria. Panna Maria byla jakousi ochránkyní duše a pomáhala jí na cestě na nebesa. Duše totiž musela být bráněna před ďábly pokušiteli. „Poslední pomazání bylo prováděno na přesně označených místech – na hlavě, uších, nosu, krku, prsou, srdci, ramenech, rukou a nohou a bylo doprovázeno pronášením modliteb, ovšem v pramenech není doloženo jak často.“ (JÍŠOVÁ, Smrt snímá hříchy[online], [cit. 2011-08-26], dostupné online z www: https://dejiny.nln.cz/archiv/2008/11/smrt-snima-hrichy)
Po tomto aktu bylo nebožtíku zatlačeno očí, aby „nikoho umrlec nevykoukal“, protože „Když mrtvý oči otevře, kdo k němu první přijde se podívat, ten prý do roka umře“ (KOŠÁK, Nemoc, smrt a pohřeb v pověrách, v pověstech a obyčejích lidu na Rokycansku IN: Český lid, s. 195), a je umyto tělo. Zde shledáváme podobnost obřadu se křtem, což jistě není pouhou náhodou.
Posléze se tělo obléklo do rubáše a bylo položeno na máry. Rubáš (či šat, do kterého byla mrtvola obléknuta – převážně se jednalo o šatstvo, které měl zesnulý nejvíce rád) musel být šit speciálním způsobem, nesměl být šit zadním stehem, jen předním, aby měl mrtvý pokoje v hrobě, dokonce se ani při šití nesmělo dělat žádných uzlíků, jinak by také pochovance tlačily. Kromě toho se nesmělo vkládat do rakve kovových a kožených předmětů (boty, opasky, spony, apod.), aby se tělo dříve rozpadlo a duše chtěla dříve spočinout jinde. Umrlčí šat byl bílý. Bílá barva byla považována za barvu smuteční. Původně se nedávali mrtvým na nohy ani boty, protože se věřilo, že budou na světě obcházet tak dlouho po své smrti, dokud je neroztrhají. Také se to hodilo křesťanskému výkladu, neboť Kristus chodil bosý a do ráje se obutý nikdo nedostane. Pokud se děti bály svých mrtvých rodičů, měly jim políbit právě chodidla.
Zvony klinkaly umíráček, aby každý v obci věděl, že někdo zemřel. Další dny zvony zněly také. O magické moci rytmu zvonů se zmíním jen obratem. Uvědomme si, že zvony řídily život člověka na vesnici i ve městě každý den, a vždy svolávaly k různým důležitým událostem. Kromě toho zapuzovaly hlukem zlé síly. Na zvonu v Hrotovicích na Moravě je nápis VOX MEA TERROR SIT DAEMONORUM, který vypovídá za vše („Hlas můj nechť je postrachem démonů“).
Podle rytmu a délky se dalo zjistit, jak bohatý neb chudý nemocný byl a v jaké byl úctě. V Lukavici vyzváněly ku příkladu: umřel jsem, nechtěl jsem, musel jsem; v Příboře: kdo umřel, ten tam, a nepřijde již k nám; v Polštýně: pones ho tam, hoď ho tam! Smrt hospodáře či hospodyně se musela oznámit také jejich dobytku, drůbeži a včelám, neb „Zemřel-li hospodář, který měl včeličky, z domácích někdo (raději) běží jim to oznámit, aby samy také nepomřely.“ (KOŠÁK, Nemoc, smrt a pohřeb v pověrách, v pověstech a obyčejích lidu na Rokycansku IN: Český lid, s. 195)
Po celou noc se bdělo nad nebožtíkem, a až ráno (někdy po několika dnech po úmrtí) se vydal na cestu. Strážení mrtvého (tak zovaný umrlčí večer) byl zvyk prastarý u všech Slovanů, nejen starých Čechů. Během noci se nejen modlilo, ale i hrálo karet. Jak dokládá zápis faráře Aloise Eichlera, ještě roku 1825 se „u mrtvol…bdí celé noci, pokud mrtvý leží v domě. Sejdou se přátelé, příbuzní a sousedé a s počátku se modlí, ale sednou si potom, hrají v karty a pijí pálené…Zvyk – zajisté nepěkný – karetné hry u nebožtíků po celé noci dochoval se do dneška, ale jen u obyčejných, nezpanštělých Kloboučanů.“ (NAVRÁTILOVÁ, Narození a smrt v české lidové kultuře, Praha 2004, s. 219)
Z domu smutku bylo tělo přeneseno (buďto na prkně - umrláku, nebo v rakvi) obřadně v průvodu do kostela, kde se konal pohřeb samotný.
Zde musím čtenáře vyvést z docela tradovaného omylu, že rubáš je jen pohřebním rouchem. Není, s rubášem se můžeme setkat jako s kteroukolvek jinou halenou a dlouhým šatem, a to nejen u prostého a chudého lidu, a to u obého pohlaví. Je pravdou, že v Čechách nošení rubáše postupem vymizelo, na rozdíl od Moravy a Slovenska, avšak ještě Jan Hus ho nosíval. Rubáš byl náhradou košile a nosil se jako pracovní šat. Víme, že na Moravě ještě v 18. století „v hornatých krajích děti v létě chodí pouze v rubášku, že tu někdy i větší děvče neštítí se, ovšem před známými, zcela bez rozpaků procházeti se v tomto rouše.“ (KLVAŇA, Rubáč a oplíčko na jihovýchodní Moravě IN: Český lid. Sborník věnovaný studiu lidu českého v Čechách, na Moravě, ve Slezsku a na Slovensku VIII, Praha 1899, s. 199)
Kromě rubáše, se mrtvole mohla obléci i hazuka. Jak se píše v knize mělnické z roku 1582, byla po předu otevřena a „že pan Posádovej dal dělati Lidušce ´sukni bílou, barchanovou k smrti, jinak hazuku.´“ Do hrobu mohlo být s mrtvolou uloženo i různých předmětů. Od šatů, potravin, kytiček, šicích potřeb počínaje, po svaté obrázky, hudební nástroje, hračky a kraslice konče. Máme doklady i o tom, že se sem tam nalezla v hrobě i pálenka, či pivo. Na cestu dostal zemřelý také minci, teď již ne pro Chárona, převozníka přes řeku Styx do podsvětí, ale pro vyplacení Svatého Petra, aby bez okolků otevřel klíčem bránu do Nebes!
Během celého pohřebního aktu bylo sociální povinností každého minimálně jednu slzu utrousit, či se pomodlit a zavzpomínat. Ještě v 15. století jsou burgundští šlechtici v hrobkách rituálně oplakáváni a na Slovácku až do počátku 20. století „naříkačka ráda…slyší, když si účastníci pohřbu pochvalují: Bože, ti vám naříkali pěkně; to vám bylo lútostivé, jak naříkali!“ (NAVRÁTILOVÁ, Narození a smrt v české lidové kultuře, Praha 2004, s. 149).
Bylo jedno, zda je plačka s nebožtíkem spřízněna, jednalo se o rituál, který měl zaplašit zlé duchy. Vznikla profese profesionálních plaček, které se daly najmout za malou platbu (převážně v naturáliích), aby naříkaly (podle místa, jinak také bečaly, odprášaly, vykřičaly, nebo také menovaly). Lamentace, hlasité kvílení, chvalořečení, zpěvy, rvaní si vlasů, ale i lící církev nerada vídala, ba i toho, kdo se takto teatrálně vyjevoval, pronásledovala, ač tyto projevy smutku byly běžné.
Pohřeb ukončilo spuštění rakve do hrobu a následná hostina. Smutek se držel poměrně dobu krátkou a jasně vymezenou. Přílišná lítost by mohla mrtvého navrátit do života, či seslat prokletí. Ale víme, že svatby se nesměly v rodině, kde byl umrlec, konat po celý jeden rok od smrti.
Když už byl zmíněn šat smrtelný, musím se věnovat krátce i šatu smutečnímu. Původně byl jen bílý a byl záležitostí více žen, než mužů. Víme, že se ale v některých oblastech nosily i šaty růžové. Ale „od roku 1547 dle zprávy Sixta z Ottersdorfa od Veleslavína v kalendáři uvedené začali naši po vzoru cizím smutek „nositi", to jest oblékali se v černé dlouhé šaty na delší dobu po smutné události.“ (WINTER, Šat smutku a smrti u starých Čechů IN: Český lid, s. 6)
Móda černých šatů vznikla tedy až v 16. století. Jistý Jan Kherner Plzeňský (roku 1595) chválí, že naše vdovy rytířské a panské „velmi poctivý oděv smutkový nesou a to netoliko za některý týden, anebo za rok, jak některé vejskočné vdovy činí, ale až do skonání života svého." (WINTER, Šat smutku a smrti u starých Čechů IN: Český lid, s. 7)
Na Rokycansku do pohřebního průvodu „za panny chodí velká děvčata oblečená v černé šaty, za družičky malé dívky bíle oblečeny.“ (KOŠÁK, Nemoc, smrt a pohřeb v pověrách, v pověstech a obyčejích lidu na Rokycansku IN: Český lid, s. 196)
Zajímavostí jest, že na Slovácku nosily ženy po celý rok šaty černé, muži zdůrazňovali smutek jen černou páskou a chodili bez pokrývky hlavy. Barva oblečení byla různá, podle toho, byl-li zemřelý svobodný, nebo ženatý, nebo podle toho, jak byl starý. Do průvodu se bralo do rukou i kytiček, na hlavu si děvčata pokládala věnečků a mládenci si na kabát připjali myrtu. Ženy chodily někde i v barevných krojích jen s černým či bílým šátkem. K projevům smutku patřilo kromě odívání i jiných obyčejů, jako omezení domácích prací, nezúčastňování se zábav. Hlasitý smích, či dlouhé hovory byly v rodině truchlící projevy nevhodné.