Říkají ji Smrt, Smrtnica, Smrtelnička, Smrťák, Květnica, ale také Smrtholka.
(Krátce o smrti jako Mořeně a o jejím vynášení pryč)
„Smrt jsme vynesli ze vsi, nové léto nesem do vsi .. Smrti, smrti z města, nové léto do města. Vítej, léto líbezné, obilíčko zelené."
(Čeněk ZÍBRT, Hádanky IN: Český lid, s.452)
Můžeme se lehce dopátrat faktu, že lidová kultura, která je se smrtí odjakživa (a zcela logicky) velice úzce spjatá (např. Pohádka o Nebojsovi), je vlastně pestrou směsicí pohanského animismu a křesťanské věrouky. Projevuje se to nejen v pohádkách, legendách, pověstech, přísloví a pověrách, ale o „náboženství smrti“ se hovoří ku příkladu také přímo v obyčejových právech, soudních protokolech a popravčích knihách.
Úcta a strach ze smrti dal vytvořit zvláštní bytosti, která měla vlastnosti jakéhosi konečného soudce, začalo se pravit, že „jen smrt ví a předvídá, jak každého správně posoudit.“
Smrt jedná jak z vlastní vůle, tak z příkazu božího, za urážku, i pro pomstu. Smrt byla personifikována a démonizována do siluety stínu, který dáví člověka, či do různých jiných podob: kmotřičky Smrti, apokalyptického jezdce, kostlivce s kosou či mečem apod. Je zcela nasnadě, že některá zobrazení jsou více pohanská, mnohem starších kořenů, jiná jsou poplatná mladšímu křesťanskému věku.
Smrt kmotřička, kresba k verzi stejnojmenné pohádky od Kamily Skopové
Tak například, kostlivec se více hodil křesťanské víře jako memento hříšného těla, pozemského ukotvení nesmrtelné duše k této existenční rovině, proto byl jako stylizace v uměleckých dílech nejčastější. Nejsilnější tato tradice se nám pak ukazuje v všeobecně známých Totentanz či Danse Macabre (více např. zde či zde)
Pohanská slovesnost však upřednostňovala personifikované zpodobnění smrti jako ženy v bílém šatu. Bílý šat mimochodem značil klid, odevzdanost a pokoru, se kterou měl (nejen) umírající člověk smrt přijímat.
V české lidové kultuře se objevuje smrt v zásadě jen ve dvojí podobě, jako žena či jako kostlivec. Na Moravě byla v podvědomí představa, že Smrt sídlí v podzemních jeskyních (bližší informace nalezne čtenář zde a zde) v temnotách Limbu, kde hoří tisíce tisíců svící, které Smrt podle potřeby uhasíná a rozsvěcí – na mysl nám určitě jako první vyvstane vzpomínka na pohádku Kmotřička Smrt ze sbírky bratří Grimmů.
Obdobně se pravilo, že „Každý člověk má na nebi svoji hvězdičku, jak ona shasne, musí ten, jemuž náležela, umříti.“
Smrt byla těsně spjatá s přírodou a s koloběhem umírání a života. Krásným příkladem je vynášení smrti. Tento evropský lidový zvyk má četné paralely již ve starověku, ačkoli se přesně o odehnání smrti nejedná: „…po Evropě všude…koluje obyčej v různých dobách potápěti nebo páliti postavu na způsob člověka, v podobě muže, častěji však v podobě ženy. Obyčejně to bývá hastroš ze slámy, z dřeva a pod. Při obřadech jej roztrhají na kusy, zahodí.“
Tyto oslavy jsou úzce spjaty se zábavou, zpěvem a pitím. Shodné je zdobení jedlového máječku barevnými obrázky a papírky. Někde jsou s tímto spojeny i směšné obřady, kdy starým ženám dělají naschvály, u Slovinců tomuto zvyku říkají „babu řezat“, v Itálii a ve Španělsku „segare, brusar la vecchia" či „serrar la velha".
Roku 1366 se synoda v Praze domnívala, že se již zvyk, kdy vesničané na jaře vynášejí „postavu, představující smrt, se zpěvy a hrami, s obřady prý pověrečnými k řece (kde ji s hlasitým křikem potopovali a vysmívali se, že jim uškoditi nesmí), že je z hranic jejich krajiny načisto vypuzena…“, podařilo vymýtit. Opak byl pravdou a halekání církve na to, že se jedná o zvyk pohanský a nekřesťanský, nebylo bráno prostým lidem na zřetel.
A ani to, že hříšníkům zabránili přístupu ke službám Božím a udělení pokuty, nemělo velký ohlas, ba naopak. Církev se snažila tento zlozvyk potírat hodně zevrubně. Tradice byla ale pevnější. Přinášení máječku a obřad vynášení smrtě byl předáván z pokolení na pokolení po celé věky a jednalo se o oblíbenou zábavu. Smrt symbolizovala v této tradici zimu, či neúrodu, její „vyhánění“ bylo tedy nezbytným rituálem pro zabezpečení úrody: „Neděle smrtedlná proto se jmenuje, že děti toho času ještě v mnohých krajinách smrt z města a ze vsí nosí, zpívajíce: ,Již nesem smrt ze vsi, nové léto do vsi. Vítej, léto líbezné, obilíčko zelené!"
Z roku 1668 máme zase dětskou říkačku: „Smrt nesem z města, léto do města."
Víme, že za tyto básničky dostávala dítka, která nosila dlouhou hůl se slaměným hastrošem a chodila s ním od domu k domu, pamlsky, jako ovoce vejce, ořechy, ale i drobný peníz a hračky. Po tomto hodila Smrtholku (onoho hastroše) za veselého výskání do vody, nebo na oheň. Během toho, co se Smrt topila, nebo hořela, strhalo se z ní šatů a metalo po hlavě kamení. Všichni ale okamžitě utíkali pryč, aby je smrt náhodou nenachytala.
Vynášení Smrtholky na královéhradecku, 2010
Za úvahu stojí tvrzení, že nošení Moreny, bylo určeno pro děti chudé, aby se dobře najedly. Poukážeme-li na zjevnou sounáležitost vesnice se všemi svými obyvateli (ale i v některých případech i žebráky, náhodně příchozími, vdovami a jinými), je souhlas s tímto tvrzením nasnadě. Vynášení smrti zachytil v kresbách i Mikoláš Aleš.
Vynášení Smrti na jihočesku od Mikoláše Alše
Smrt nabývá různých jmen při vynášení, zmiňme si jen pro zajímavost některá: Na Slovensku se jí říkalo Mořena, Muriena, Marienda, Mamurienda, podle zprávy jistého Tablica i „Kysel“! I na Moravě se proto zpívá při vynášení: „Nesem, nesem kyselo, štyry léta viselo, na pátý rok spadlo, jak spadlo, hned zvjadlo. Smrť, smrť ukrutná, kyselice nechutná, kyselicu zírae a smrť utopíme“
V Čechách se vynáší Mařena, Blařana, Mařák, ve Slezsku Mařucha, Mařocha či Smraďucha, ale setkáme se i se jmény jako Smrťák, Smrčák, Smríoch, Květnica, Krásna, Krásny, Stromek (Májek), Smrtholka…