Mrtví mezi námi
(Osud nekřtěňátek, duchové mrtvých, síla magická pohřební)
„Jak daleko jsme živi od mrtvých? Jedným hrobovým kamenem“
(Čeněk ZÍBRT, Hádanky IN: Český lid, s.198)
Mrtví zůstávali přítomni na tomto světě, aby trpěli v pozemském purgatoriu (očistci)! Nejeden vypravoval, že se zemřelí před ním zjevovali i přese všechna protiopatření jako duchové, či se mu objevovali ve snech.
Zajímavostí je, že se jednalo o přízraky nejen hříšných a nečistých zemřelých (jako byly lapkové, zloději, oběšenci, ale i židé), ale i spravedlivých a čestných!
Tito v druhé kategorii se vraceli na zem kvůli usmíření, či rozloučení. Zvláštní kapitolou, o které by se mohlo dlouho vést debatu, jsou vzkazky o přízracích bloudivých dušiček nekřtěňátek, zejména těch, které byly matkami potraceny, násilně zabity či pohozeny.
Pro úplnost čtenáři musím uvést pár vět. Nekřtěňátka a násilně zesnulá dítka čekalo po životě jen zatracení a utrpení v Limbus puerorum (tedy předpeklí pro děti). Svatý Otec Řehoř Veliký k mukám dítek poznamenal: „I těm, kdož nehřešili z vlastní vůle, se…dostane věčných muk.“ Pro ilustraci uvedu ještě jednu citaci, tentokráte od Blahoslaveného Bertholda z Řezna, který kázal: „Protože dítka nesmějí zřít Boha, jsou ochotna až do posledního soudu, šplhat nahoru a dolů po žhavém sloupu, který vede ze země až do nebes.“ Tento žhavý sloup je poset noži a ostřím, které jim rozřezávají tváře a ráda by na sebe vzala muka taková, která vytrpěli svatí mučedníci, sídlící na nebesích. Podle Petrovy apokalypsy trpí i matky: V propasti, „do níž stékaly výkaly a hnis týraných, tvoříce jezero, seděly ženy, jimž hnis sahal až k hrdlu, a naproti nim seděly spousty předčasně narozených dětí, které plakaly. A od nich sálaly plameny a zasahovaly ženy do očí.“ (více viz. DINZELBACHER, Poslední věci člověka, s. 87-88)
Tyto duše, tedy duše nekřtěňátek a zabitých dítek, se zjevovaly v podobě ptáků a ohnivých děťátek, na což se mimojiných odkazuje i sága o Brandanovi, irském světci, který se vydal na dobrodružnou plavbu přes moře hledat „zaslíbenou zemi“. Na cestě dopluje k ostrovu, který se podobá očistci. Nejen, že tu s posádkou a anděly z hory Celestie svede souboj s démony a ďábly všemožných podob z plání Gehenny, ale nalezne tu duše právě v podobě ohnivých ptáků.
Víme, že staří Čechové měli za to, že „duše nekřtěňátek jsou skřítkové, objevovaly se však i v jiných podobách – jako padající hvězdy, rusalky, můry,…Nejčastěji se ovšem věřilo, že…se zjevují jako bludičky…, na Železnobrodsku nazývané cvendy na Kladsku vejžlata.“
Nesmí nám utéci ze zřetele věc, že podle vyprávění místních ze Šumavy, byla tato světýlka, která lákala a obtěžovala kolemjdoucí na cestách, ještě v první polovině dvacátých let 20. století jevem častým a všedním.
Zlé duše rády trápili pocestné! IN: Alexandra NAVRÁTILOVÁ, Narození a smrt v české lidové kultuře, Praha 2004, s.298
Aby se zemřelé šestinedělky a nekřtěňátka nevracely do života a neznepokojovali živé, bylo zvyklostí prorážet těla kůlem. Toto církev zavrhla. Přesto se (z psychologického hlediska zcela logicky) zlé síly zemřelých dětí drží i po smrti. Roku 1882 tak například máme z Dymokur záznam o tom, jak při svatbě hodila zhrzená milenka přes svatebčany hrst hlíny z hrobu šestinedělky, aby byli v životě nešťastní.
Mnozí z živých, se snažili si duchy naklonit a hostili je pravidelně pokrmy. Vznikly také dny zesnulých, kdy se za mrtvé říkaly modlitby; „Dušičky či památka duší byly svátkem přímluv za mrtvé, za které nikdo přímluvy nekoná.“, stejně pak se květinami a věnci zdobily hroby na den Všech svatých. Jistý Merovejský král (dodejme, že křesťan), nechal položit na hrob světce prázdný pergamen a prosil ho, aby na něj napsal rady, kterými by mu pomohl.
Mrtvý byl přítomen v hrobě, ne na nebesích, jak si můžeme doložit na starém anglosaském textu z roku 1100: „Bez dveří je dům, a temnota v něm. Tam jsi pevně uzavřen, a smrt má klíč. Hrozný je dům země a strašné v něm přebývat. Tam budeš bydlet, a červi tě budou žrát.“
Toto svědčí o pocitu „přetrvávajícího sou-bytí“ mrtvého a živých. I po smrti zůstávají zesnulí součástí společnosti a je o ně tak pečováno a s nimi podle toho zacházeno. Postupem času se místa samotných pohřebišť (tedy individuálních či rodinných neorganizovaných, tzn. neinstitucionalizovaných, pohřbů) přesunula do sídlišť na vyhrazená pietní místa, jež neležela mimo obec, a byly pod přímou kontrolou církve. Tato místa byla posvěcena a ohrazena, nesla symbol kříže, aby připomínala příchozím pojmy jako je spasení, vykoupení a vzkříšení.
Král Břetislav I. se roku 1038 vyjadřuje v Hnězdenských statutech o pohanském pohřbívání a zakazuje ho slovy: „…ti, kdož se opovažují pochovávati své mrtvé v polích nebo lesích, zaplatí arcijáhenu vola a 300 peněz do důchodu knížecího, mrtvého však ať pochovávají znova na hřbitově věřících.“
I přesto smrt byla záležitostí všudypřítomnou, nesmazatelnou a úctyhodnou, mrtvé tělo zároveň vzbuzovalo odpor a strach. Na pozůstatky a atributy, které se k ostatkům blízce pojily (jako hřebíky do rakve, hlína z hrobu apod.), se vázala magická síla a zlá moc. Často se hroby stávaly terčem pro kouzelníky, čaroděje a báby kořenářky, kteří nejenom zaklínali a hranuli, ale pomocí pohřebních artefaktů i léčili lidi a dobytek.
V zápise z roku 1812 si třeboňský měšťan Josef Pospíšil poznamenává magickou formuli, která pomůže kdekomu z opilství: „Kdo nemůže pití piva nechati, ať jiný umrlému hubu šatem utře a ten šat vypere v pivě a dá opilci vypíti, jest věc zkušená, neopije se více.“ Zneuctění mrtvých sebou ale přinášelo hrozbu toho, že dotyčný odvážlivec bude duchy potrestán.
Mnoho příběhů koluje o tomto v lidovém podání. Jedním z osvědčených obyčejů byla přísaha pod drnem, která se vyskytovala převážně u Slovanů. Jednalo se o smlouvu, určitou právní pojistku, že nedojde mezi sousedy k rozepřím o rozlohu pozemků: „…bývalo za starodávna právním obyčejem při sporech o meze, že jeden z těch, kdož se přeli, vyrýpnuv na sporném poli kus země i s travou po1ož i1 si ji na hlavu, a tak kráčel tudy, kudy měla jíti právní mez.“ V těchto případech nebylo nutné ani listinou dohodu stvrdit, leč se tak dělo. Větší vážnosti pak však nabývala přísaha v hrobě. Hlína z hrobu měla silnou váhu, ten kdo by přísahu, kterou činil tak, že na hrobu zdvihl dva prsty, otočil se k východu slunce a posypal se hlínou (či hroudu zdvihl nad hlavu), porušil nebo křivě přísahal, riskoval by pomstu od samotné Smrti za neúctu a znesvěcení památky mrtvých.
Během těžkých časů (zvláště v době války či hladomorů a masových umírání na mor, choleru, apod.) se respekt živých k mrtvým sice zdánlivě vytrácí, jak si můžeme doložit úryvkem ze Zbraslavské kroniky: „…žalostné umírání lidí…se tak rozmohlo, že v přemnohých vesnicích a městech vykopávaly hluboké jámy, aby společně zakryly přemnoho mrtvol jako zdechliny.“ Smrt v těchto dobách již není pouhou každodenností, ale spíše naprosto „nudnou“ všedností. Historik Zikmund Winter dokonce poznamenává, že „…rozpustilci v noci docházeli sem ukazovat svou nestrašlivost a odnášeli lebky z kostnice až do hospody!“ V Pražských městech zmizela kolem hřbitovů ohrazení a na těchto místech se pásl dobytek.
Navíc se objevuje částečně ztráta víry ve spravedlnost smrti (tuto objektivitu nám v předchozích, ale i následných dobách prezentují v umění a lidové slovesnosti hlavně Tance Smrti – viz. např. Dance of Death od Hanse Holbeina Mladšího nebo Thomas Rowlandson's Dance of Death a další), a všechny výše zmíněné katastrofy jsou interpretovány jako Boží trest.