Smuteční a zádušní obřady
Vyrovnat se s konečností své vlastní existence je pro každého člověka složitou, často téměř nepřekonatelnou překážkou. Jednou z nejvýznamnějších „berliček“, na jejichž pomoc v této existencionální otázce řada lidí spoléhá, je náboženství, které (i přes všechny své rozličné podoby) téměř vždy nabízí člověku útěchu v určité strukturalizované víře v posmrtný život.
Je zcela neoddiskutovatelným faktem, že v průřezu jednotlivých epoch a/nebo kulturních oblastí lze komparací nalézt kvantum zajímavých momentů stojících o pozornost. Já bych se však rád v této krátké studii zaměřil na srovnání smutečních a zádušních obřadů (v obecné rovině), k čemuž využiji dvou časově i místně sousedících kulturněnáboženských thanatologických struktur, egyptskou a izraelskou. Velice úzce je tato práce spojena s předchozím textem – Smrt motorem kultury.
* * *
Začít musíme od počátku, respektive od konce – tedy od samotné smrti. Je zcela logické, že úmrtí člověka bylo v obou kulturách, egyptské i izraelské, zásadním mezníkem pro danou komunitu, k níž zesnulý patřil.
Ale co dál?
Smrtí člověka se na velice významné thanatologické rozcestí dostává ritualizace smrti, totiž praktikování smutečních na straně jedné a zádušních obřadů na straně druhé. Pro ty z čtenářů, kteří na první pohled nejsou schopni nalézt onen primární rozdíl mezi nimi, si dovolím krátké vysvětlení.
Smuteční obřad je systematický soubor činností, jejichž prvotním účelem je momentální vypořádání se s úmrtím blízké osoby, v současnosti je nejvhodnějším (tedy nejobecněji vnímaným) příkladem veřejný pohřeb a následná smuteční hostina. Jde tedy o konkretizované a specificky určené společensky vhodné (odsouhlasené) úkony (rituály), jejichž prostřednictvím má dojít k rozloučení se se zesnulým a vyrovnání se s jeho odchodem do jiné sféry existence/neexistence.
Zádušní obřady jsou diametrálně odlišnou záležitostí. Jejich smyslem je upomínka na mrtvého, a to i dlouho po jeho smrti. Nebožtíkův skon je sice stále v myslích pozůstalých živý (proto je konán onen zádušní rituál), nejedná se však již o akutní potřebu se s úmrtím blízkého vnitřně vyrovnat. K tomu již přeci došlo těsně po jeho smrti.
Na mrtvého se vzpomíná!
Můžeme nalézt dvě roviny zádušních obřadů, které pro psychické „jáství“ člověka mají monumentální důležitost: na mrtvého se vzpomíná, tudíž se po „mé“ smrti bude vzpomínat i na mě (nesmrtelnost člověka!), a zároveň je to důkazem toho, že společnosti provozující zádušní obřady (minimálně ve svém sociálním podvědomí) věří, že mrtví jsou stále nějakým způsobem svázáni s pozemským světem, sledují ho, mohou ho ovlivňovat…
Pokud nenápadně zabrouzdáme do egyptsko-izraelské oblasti, nalezneme první výrazný kontrast.
Zatímco v Izraeli je silná pozice obřadů smutečních (oplakávání mrtvého), nenalezneme zde téměř žádnou (totiž opravdu minimální) zmínku o posmrtném životě (na který by se vázaly obřady zádušní).
Oproti tomu v Egyptě je jednoznačný (i pro laika do očí bijící) důraz na to, co se děje po smrti člověka. Ať už se zaměříme na detailně propracovaný posmrtný „život“ člověka (od vážení srdce až po snahu zachování neživého těla, tzn. mumifikace – mimochodem v této souvislosti je velice zajímavý příběh o konfliktu mezi Osirisem a Sutechem – a další thanatologické mýty Egypta) nebo o potřebu zanechat otisk své existence v historii země. Mluvíme samozřejmě o megalomanských kamenných monumentech. Odkazem na tuto myšlenku nejsou jen pyramidy, ale i řada dalších staroegyptských staveb (Údolí králů, Údolí královen, řada paláců, nekropolí,…) Zde se odvolávám na již avizovaný zveřejněný článek - Smrt motorem kultury.
Egypťané se v nesmrtelnost snaží vstoupit nezničitelností těla a obydlí, konzervací všeho, co bude zesnulý ve svém dalším stadiu existence potřebovat. Soustřeďují se víceméně na věci minulé, tedy to, co již bylo stvořeno, co existovalo.
Izraelité svou pozornost zaměřují zcela opačným směrem.
Podstata „otisku“ Izraelity tkví v budoucích generacích, tedy v dětech a dětech těchto dětí atd. Potomci jsou tedy oním ostřím, jímž se lidé brání své konečnosti a pomocí kterého se snaží svou dobu expirace prodloužit až za horizont smrti.
Pakliže se na smuteční a zádušní rituály podíváme z nadhledu a „sloučíme“ je, zjistíme, že oba typy obřadů lze víceméně rozčlenit do tří fází: oddělení, proměna a znovuzačlenění.
Fáze oddělení je velice prostá – kancelace všech charakteristik živosti jedince, jinými slovy, příchod smrti. Samotný skon člověka dostává zesnulého do zcela jiné (záměrně se vyhýbám slovu „opačné“, abych nestavěl život a smrt do kontrapozice) sféry bytí a nehledě na intenzitu thanatologického vnímání společnosti se nebožtík v tomto momentu automaticky odděluje od své rodiny, přátel, celé sociální struktury. Je snad neoddiskutovatelné, že tato fáze je společná téměř všem kulturám a časovým epochám, nejen té starověké egyptské či izraelské.
Fáze proměny je prezentována transformací mrtvé schránky a její translokace ze světa živých „dál“. Tato transformace se liší kulturu od kultury, epochu od epochy, jednat se může např. o skeletizaci, mumifikaci, kremaci, expozici apod.
Součástí této fáze je však i proměna ducha, často nesoucí podobu ospravedlnění sebe sama, očisty své vnitřní podstaty před samotným přechodem do dalších úrovní existence. Zatímco v Egyptě po smrti člověka dochází k vážení srdce zemřelého (za protiváhu slouží bílý brk - symbol čistoty), v některých náboženských systémech došlo k vyčlenění proměny těla a proměny ducha. V křesťanství tak nastává poslední soud, během něhož je pozemský život člověka hodnocen a na základě tohoto soudu je přijat v království spravedlivých či svržen do jam pekelných, dlouho po zániku tělesné schránky.
A fáze znovuzačlenění? Zde se jedná o prostou reintegraci mrtvého zpět do společnosti, ač je z ní již oddělen a transformován, pomocí řady zádušních rituálů. Na mrtvého se vzpomíná, komunikuje se s ním. A to mnoha rozličnými způsoby. Od budhistických domácích oltářků, pálení vonných tyčinek či svic, modliteb, záříkání, až po ohňové tance…