Kel(u) a skrývání mrtvých
V předchozích textech jsme se seznámili s postupným vývojem podvědomého vnímání smrti. Doposud se však stále jednalo o něco nehmotného a nepředstavitelného. Je logické, že dalším stupněm v tomto pomyslném schodišti je vznik konkrétní entity, jež roznáší smrt samotnou.
Postupné formování, či spíše přesněji „vnitřní celospolečenská imaginace“, neznámé vyšší bytosti, která je nositelkou smrti, znamenalo jisté osvobození. Vždyť za smrt již nemohl člověk, ale něco/někdo jiný. Společně s tím se však smrt stala hmatatelnější než dříve.
Již od prvopočátků se jednalo o bytost existující i působící skrytě. Nikdo neví, kdy se objeví. Nikdo neví, kde se objeví. A nikdo ji nemůže zahlédnout, ač je on sám přímým svědkem úmrtí.
Stěžejním zdrojem mi bude tentokráte lingvistický rozbor slova „skrývající“ (zřejmě nejvhodnější překlad) od Hermanna Günterta, německého misionáře a učence žijícího v druhé polovině 19. století.
Güntert se v jedné ze svých prací zabýval sémantickým základem slova „skrývající“ (zajímavostí je, že není nijak genderově vymezeno) a hledal jeho stopu prosakující do většiny indoevropských i jiných jazyků. Ač je v řadě svých tezí, které tu budou předloženy, nepřesný či je již zcela překonán, samotná základní stavba celého rozboru je bezesporu nanejvýš zajímavá a neměla by uniknout pozornosti.
Stejně jako řada jiných učenců té doby začíná i Güntert svůj rozbor ve starověkém Řecku (i přestože toto období není chronologicky nejstarším, které je jím rozebíráno). Centrem jeho zájmu je krásná nymfa, dcera Atlantova, Kalypsó, s níž se potká i hrdinský Odysseus.
"A Fantastic Cave Landscape with Odysseus and Calypso," 1568 - 1625, by Jan Brueghel the Elder and Hendrick de Clerck
Ač to není nikde specificky řečeno, Kalypsó má nezřetelné atributy postavy, která je personifikací smrti, božstvem smrti. Její domovský ostrov Ógygia nese jasné znaky zahrady smrti (roste tu všude břečťan, fialky a řada pohřebních květin). Kalypsó sama žije v jeskyni (význam tohoto je snad jasný…pokud ne, osvětlí to text Prach jsi a v prach se obrátíš) a kolem jejího ústí rostou zásvětní stromy – černé olše, tmavozelené topoly a cypřiše. Nemluvě o tom, že Odysseovi slibuje nesmrtelnost, pokud ji pojme za manželku. Musí tedy mít nějakou moc nad smrtí…
Ještě zajímavějším faktem je, že jméno této nymfy, s níž se kromě Homérova eposu prakticky nesetkáme, vychází ze slova kalyptein či kalyptó (καλύπτω), což v překladu znamená zahalit, pokrýt, skrýt (v zemi). Podle byzantské encyklopedie Etymologicum Magnum z roku cca 1150 má Kalypsó „zakrývat“ vědomosti, avšak samotný význam slova v překladu toto upřesnění nijak nenaznačuje.
Pokud na toto zpětně navážeme předřeckým obdobím, nalezneme slovesný kmen kel(u), jehož význam je prostý – „zakrýt zemí“ nebo „skrýt v zemi“. Je podobnost zcela náhodná?
Pokračujme dále. Vydáme-li se severněji, narazíme na germánskou bohyni Hel, vládkyni zásvětní říše Helheim a paní všech mrtvých. Její jméno je derivátem slova helan = skrytý. I bohyně Hel obývá jeskyni, která je zároveň vstupem do jejího království.
V ugrofinské oblasti byl postrachem temný bůh, někdy označován také jako nenasytný démon, Kolgo. Je popisován jako gigantická hrůzubudící bytost pojídající mrtvé. U sousedních Estonců se jednalo o zlého skřeta, kterému musel být obětován džbán piva (tzv. kolianna), když byl do domu vnášen mrtvý, a to tak, že byla polita zem (obětina byla tudíž „skryta“ zemí).
Pokud se zaměříme čistě na sémantiku, poskládá se před nás až neskutečně široký výčet slov, jejichž propojenost je snadno přehlédnutelná avšak o to působivější, pokud je zdůrazněna…
Latinské celare (zakrývat, ukrývat), occulare (skrýt, utajovat), cella (sklep, podzemní zásobárna).
Staroirské celid (ukrýt, utajit), cuile (sklep), cell (smrt; odvozené od kel(u))
Starohornoněmecké helan (ukrýt, schovat), holi a anglosaské hole (jáma), gótské halja (podsvětí či peklo). Stejně tak i staroislandské hel, anglosaské hell, starofríské helle, starosaské a starohornoněmecké hella a hornoněmecké hölle mají význam točící se kolem slova peklo či obšírnějí zásvětní říše mrtvých.
Je nad míru jasné, že tento obrovský mytologický důraz, jenž je kladen na „skrývání“ mrtvých, odkazuje na pozorované přirozené procesy, které nastaly po smrti člověka a ponechání jeho těla přírodě - tedy postupné „strávení“ mrtvé schránky přírodou, její spolknutí (viz. Prach jsi a v prach se obrátíš).
Ale co je ještě víc důležitější (a tím se dostáváme zpět na začátek tohoto textu), někdy se obraz neustále hladové země s rozevřeným nenasytným chřtánem personifikoval v smrtonosnou entitu (Kolgo), což pomohlo lidem lidem konfrontovat onen prvotní strach, před kterým doposud jen utíkali.