Prach jsi a v prach se obrátíš
V řadě primitivních společenstí se v běhu historie vyvinula celá škála různorodých postupů, jak naložit s mrtvým tělem. Můžeme narazit na to, že zemřelí byli předkládáni jako potrava vlkům, psů, hyenám či ptákům, byli ukládáni ve „věžích“ (blízkovýchodní hlavně íránská oblast, kde byly zcela běžné tzv. věže mlčení) a do náspů (mohyl). Byli i vysoušeni a následně vykuřováni, spalováni, nořeni do vody, ukládáni do dutin stromů a do jeskyní. Ve většině těchto pohřebních ritů můžeme nalézt zcela jasné odkazy na přirozený běh přírody a zároveň i na thanatologickou symboliku daných společností.
Nejinak je tomu i s celosvětově nejrozšířenějším způsobem nakládání s mrtvými, pohřbíváním do země, úzce souvisejícím s tradicí „pohřbívacího“ (či „skrývajícího“) božstva (viz. Kel(u) skrývání mrtvých). Bez jakýchkoli pochyb se jedná o „okoukání“ přirozených přírodních procesů – pokud mrtvá schránka není roznesena zvěří, je postupem času pomalu pokryta a strávena rostlinami a doslova vtáhnuta do země.
Pohřbením zesnulého se stáváme nejen přímými účastníky celého procesu, což bylo důležité pro uzavření (truchlící proces), ale hlavně pohřbením urychlíme návrat mrtvého do lůna přírody (a tím se ho i rychleji „zbavíme“, aby nám smrt nebyla tak dlouho na očích). Až v okamžiku, kdy je mrtvý zcela pohlcen zemí, je skutečně mrtvým.
V tomto momentu se zcela logicky vytvořilo živé spojení mezi smrtí a samotnou zemí, která po mrtvých „hladoví“. Vždyť člověk (a souvisle s tím i ostatní živí tvorové) jí prvotně náleží – narodil se z ní (stvoření z hlíny a prachu zdaleka není ústředním motivem jen u křesťanství) a je z ní živ (konzumuje rostliny a zvěř žijící z rostlin). Je tady nasnadě, že se do ní musí opět navrátit.
Téměř ve všech kulturách a náboženstvích jsou propasti, strže a příkopy příbytkem božstev smrti. Ať už se jedná o již jinde zmíněného démona Kolga, či o korjackého Kala, čukčůského Ke’let či jukagirského Ku-kula.
Ale nemusíme cestovat až do starověké Asie. Mnohem blíže naší oblasti se nachází např. Deméter a Hecaté, jejichž přízvisko adéfagos (nenasytná) má samovypovídací hodnotu. A samozřejmě nesmíme opomenout samotného vládce zásvětní říše Hádea, kterému se říkalo pantofagos (všepohlcující) či sarcofagos (pojídač mrtvých těl) a do jehož království se vstupovalo skrze děsivé jeskyně.
Není se co divit, že ještě dnes nás při pohledu do černého jícnu propasti či temného ústí jeskyně polije téměř posvátná úcta. Vždyť se podle všech starých národů díváme na vstup do podsvětí, do říše mrtvých.