Rituály smrti
Zatímco výstava Smrt Kmotřička (první expozice s thanatologickou tématikou, kterou jsem v rámci velkého cyklu výstav o Smrti navštívil během loňského srpna) byla umístěna v Českém muzeu hudby, za Rituály smrti jsem se vypravil do Náprstkova muzea (Betlémské náměstí 1, Praha 1, viz. mapa).
zdroj: maps.google.com
Otevírací doba muzea se liší od Českého muzea hudby (tzn. nespoléhejte na informace z předchozí recenze) – Náprstkovo je zavřeno v pondělí, každý den pak jsou expozice přístupné návštěvníkům od 10:00 do 18:00 (kromě středy, kdy je muzeum otevřené již od 9:00). Kromě několika aktuálních expozic, zde naleznete i tři stálé – Kultury Austrálie a Oceánie, Nias-Ostrov předků a mýtů, Vojta Náprstek. Protože budova muzea i výstavy samotné procházejí od roku 2014 revitalizací, doporučuji si nejprve na internetu zjistit dostupnost jednotlivých expozic.
Plné vstupné (platné do celého areálu muzea): 100 Kč
Snížené vstupné: 70 Kč *
Rodinné vstupné: 170 Kč**
Poplatek za fotografování a filmování není, na všech výstavách lze pořizovat záznam zdarma (jen pozor na blesk)
* Platné pro: senioři nad 60let, ZTP, ISIC, ITIC, děti 6-15 + studenti
** max. 2 dospělí a 3 děti
Stejně jako Smrt Kmotřička i Rituály smrti jsou doprovázeny brožurkou, kterou zakoupíte na pokladně (opět za krásných a naprosto smysluplně investovaných 29,-).
Tentokráte však publikace pouze nekopíruje textový materiál, jak tomu bylo u Kmotřičky, ale působí jako samostatná publikace! Text je podstatně obsažnější a podrobnější, zcela jistě se na tom podepsal i úctyhodný rozsah samotné výstavy.
I nyní může odradit snad jen prostý přebal, lehce krémové barvy, s motivem Catriny (Smrtka dáma). Vnitřek je opět bohatě ilustrovaný. I nyní bych byl ochoten si za tuto brožurku připlatit… 9,5/10 (opět nám půl bod ubírá onen formát… brožurka je tak odsouzena k roli ležáka v polici s ostatními knihami a nikoliv standardního stojáka…)
Po zběžném prolistování publikace je návštěvník velice pozitivně naladěn na samotnou výstavu (zvláště pokud má již v nohách Kmotřičku). Proto se dostaví menší rozčarování, když vstoupí do první místnosti, kde ho po levici uvítá několik velikých informačních panelů, představujících samotnou výstavu a základní ideu, s níž by se měl po absolvování expozice návštěvník seznámit, po pravici se pak podél obou stěn táhnou řady prostých vitrín, dělených do jednotlivých sekcí černým suknem.
Neberte to snad jako výraznou výtku (vizuálně je výstava velice decentní, až čarovná zvláštně v různých odstínech přítmí, kterými návštěvník během výstavy proplouvá jak duše na své poslední cestě), jen snad po obrovské dávce kreativity a hlavně interaktivity na Kmotřičce působí tato expozice kropítek chudě – což je vzhledem k tématice výstavy trošku… no… hloupé… a jedna jediná videosmyčka (rituální pohřeb žehem na Bali z roku 1936 a pro srovnání z roku 2014) mi spíše dává za pravdu…
Když už vypočítávám negativa… zatímco brožurka se jednotlivým oblastem světa věnuje systematicky, výstava po několika „odděleních“ působí trochu zmateně a neorganizovaně – vítá nás Japonsko, následuje Indie, opět Japonsko, Egypt, severní Amerika, Ekvádor, Venezuela, zase severní Amerika, opět Egypt,… a tak dále… Díky této roztříštěnosti si návštěvník nemůže udělat (byť hrubší) představu o rituálech smrti v jedné oblasti a srovnat je s jiným regionem (nehledě na místopis či epochu), což je dle mého názoru velká škoda.
Džizó, japonský patron zemřelých a potracených dětí, tradičně bývá zobrazován jako soška budhistického mnicha s rudým šátkem.
Kaligrafie, Namu anida bucu
Reliéf zobrazuje profil boha Usireva
"Rybář", mumie ze severního Chile
Zobrazení severoamerických totemů
Na druhou stranu… rozsah jednotlivých exponátů (a vůbec geograficko-kulturní záběr celé výstavy) je tak široký, že veškeré mínusy jsou převáženy stovkami thanatologických zajímavostí z celého světa. Mezi nejvíce vystupující artefakty řadím např. hmoždíř z jižní Ameriky, v němž byly na prach roztloukány zuby a kosti zbylé z pohřební hranice a společně s popelem pak byly členy kmeny komzumovány (tzv. endokanibalismus), preparované hlavy Tsantsa, či japonský domácí oltář bucudan.
hlavy Tsantsa, Ekvádor
Japonský domácí oltář zemřelých (tzv. bucudan)
Ač by si jistě řada exponátů zasloužila vedle sebe trochu podrobnější informaci o jejich původu, je zcela logické, že nelze ke každému předmětu sepsat poetický příběh. Proto možná z celé řady různých obrazových produkcí vystupoval barevný dřevořez z roku 1844 zachycující princeznu Takijaša vyvolávající obří kostru (odokuro), který byl právě doplněn stručným shrnutím legendárního pozadí obrazu.
Princezna Takijaša vyvolává odokuro
Pohřební lešení kmene Siouxů (sev. Amerika)
Tabulka předků, Čína, přelom 19. a 20. století
